Penězokazectví a pražské groše: Jak se padělaly peníze v minulosti

Dnes máme poměrně jednoduchou představu o tom, jak vypadají peníze. Bankovka má ochranné prvky, mince má přesně danou hmotnost, velikost a vzhled. A pokud někdo vyrobí falešnou bankovku, máme pro to celkem jednoduché slovo.

Padělek.

Jenže padělání peněz není žádný moderní vynález.

Jakmile začaly mít mince skutečnou hodnotu, našli se lidé, kteří se pokoušeli vyrobit něco, co mělo vypadat jako pravé peníze. A někdy to nebylo vůbec špatně vymyšlené.

Zajímavý příběh se přitom dá vyprávět také kolem pražských grošů a Hradce Králové.

Pražský groš nebyla jen tak nějaká mince

Když Václav II. v roce 1300 provedl velkou měnovou reformu, vznikla mince, která se nakonec stala jedním z nejvýznamnějších platidel českého středověku.

Pražský groš.

Razil se ze stříbra a jeho vznik souvisel s rozvojem těžby stříbra v Kutné Hoře. Nová měna byla natolik kvalitní a důvěryhodná, že se postupně rozšířila daleko za hranice českého království. Pražské groše se v různých obdobích používaly v rozsáhlé části střední Evropy a jejich ražba pokračovala až do roku 1547.

Na minci byla na jedné straně koruna a na druhé český lev. V opisu se objevoval nápis GROSSI PRAGENSES, tedy pražské groše.

A právě to je na nich zajímavé.

Dnes si možná představíme středověkou minci jako něco, co používal člověk někde na tržišti v Praze a o pár ulic dál už nikdo netušil, co to je.

Ve skutečnosti to bylo trochu jinak.

Pražský groš měl díky své kvalitě a rozšíření poměrně dobrou pověst i mimo české země. Muzeum východních Čech ho dokonce popisuje jako minci, která se svého času dostala do oběhu ve velké části Evropy.

A když má něco dobrou pověst a hodnotu, dříve nebo později to začne zajímat i padělatele.

Falešné peníze jsou skoro stejně staré jako ty pravé

Penízokazectví není jen otázkou toho, jestli někdo někde udělal podobnou minci.

Ve středověku šlo o poměrně vážnou věc.

Hodnota mince totiž nespočívala pouze v tom, co na ní bylo vyraženo. Důležitý byl také kov, ze kterého byla vyrobena. U stříbrné mince tedy hrálo velkou roli množství a kvalita stříbra.

Padělatel tak mohl mít několik možností.

Mohl se pokusit vyrobit minci, která vypadala jako pravá. Mohl použít levnější kov a snažit se její povrch upravit tak, aby na první pohled připomínal stříbro. Nebo mohl upravit pravou minci tak, aby z ní získal část drahého kovu a zbytek doplnit něčím levnějším.

A tady už začíná být docela zajímavé, jak moc musel tehdejší penězokaz přemýšlet.

Protože vyrobit minci, která vypadá podobně, ještě neznamená, že ji někdo přijme.

Musela mít správnou velikost.

Správný vzhled.

A hlavně musela alespoň trochu přesvědčit člověka, který ji dostal do ruky.

Dnes máme automaty, UV světlo, magnetické testy a další způsoby kontroly. Ve středověku jste měli hlavně oči, ruce a zkušenosti.

A samozřejmě váhu.

Když se mince dostala do ruky obchodníka

Představme si obyčejnou situaci.

Na trhu něco kupujete. Prodavač vám podá zboží a vy mu dáte několik mincí.

On je vezme do ruky.

Podívá se.

Možná je zváží.

Možná si všimne, že jedna z nich má trochu jinou barvu. Nebo že je podezřele lehká. Možná je na ní něco divného v obrazu, který měl být známý a stále stejný.

A najednou je problém na světě.

Protože pokud jste právě zaplatili falešnou mincí, nemusí být vůbec jednoduché přesvědčit prodavače, že jste o tom nevěděli.

Peníze totiž fungují především na důvěře.

To platilo ve středověku stejně jako dnes.

Poklad pod pekařskou pecí

V roce 1886 byl v Hradci Králové nalezen ve sklepě domu čp. 68 v Rokitanského ulici zvláštní poklad.

Ležel pod pekařskou pecí.

Mince byly uloženy ve třech nádobkách a celkem jich bylo více než 2 500. Přesný počet se v dobových záznamech liší, uvádí se 2 598 nebo 2 680 kusů.

A nebyly to jen české mince.

Soubor obsahoval například přes dva tisíce drobných českých mincí, ale také pražské groše Václava IV. a mince z různých oblastí tehdejší Evropy. Objevily se zde mince spojené například s Rakousy, Salcburkem, Bavorskem, Norimberkem, Augsburgem nebo Míšní.

To je vlastně docela pěkná ukázka toho, jak tehdejší peněžní svět fungoval.

Žádná dnešní evropská měnová unie.

Žádné euro.

Přesto se v jednom hradeckém sklepě sešly mince z poměrně širokého okolí.

A mezi nimi byly i pražské groše.

Proč lidé mince schovávali?

To je další zajímavá otázka.

Když dnes někdo schová peníze, většinou k tomu má nějaký konkrétní důvod. Chce je uchovat, nechce je mít doma na očích nebo si vytváří rezervu.

Ve středověku mohl být důvod úplně prostý.

Nejlepší místo pro peníze mohlo být takové, o kterém nikdo nevěděl.

Hrnec pod podlahou, nádoba ve sklepě nebo schované místo někde v domě.

Problém samozřejmě nastal ve chvíli, kdy majitel peníze už nikdy nevyzvedl.

A přesně tak vznikají mincovní depoty, které dnes archeologové a numismatici nacházejí.

Pro původního majitele to mohl být důsledek války, smrti, útěku nebo prostě životní situace, kvůli které se pro peníze už nikdy nevrátil.

Pro nás je to o několik staletí později něco úplně jiného.

Malý pohled do minulosti.

A kde jsou v tom padělky?

Tady je potřeba být trochu opatrný.

Nález mincí samozřejmě automaticky neznamená, že mezi nimi byly padělky nebo že někdo v Hradci tajně vyráběl falešné pražské groše.

To bychom si dnes mohli snadno domyslet, ale historie takhle jednoduchá není.

Penízokazectví ovšem představovalo reálný problém a právě u mincí, které měly široké použití a poměrně vysokou důvěryhodnost, dávalo jejich napodobování ekonomický smysl.

A pražský groš k takovým mincím rozhodně patřil.

Jeho význam ostatně dobře ukazuje i to, jak dlouho se razil. Od měnové reformy Václava II. v roce 1300 pokračovala jeho ražba s různými přestávkami až do poloviny 16. století.

To je více než dvě stě let.

Za tak dlouhou dobu se vystřídalo několik panovníků, měnila se podoba mincí a měnily se i hospodářské podmínky.

Pražský groš ale pořád zůstával známým jménem.

Mince, kterou poznáte i po staletích

Na pražském groši je něco zvláštního.

Když se na něj podíváte, není to dokonale pravidelná moderní mince. Jeho okraj nemusí být dokonale kruhový, reliéf může být místy slabší a jednotlivé kusy se od sebe mohou dost lišit.

A přesto na první pohled poznáte, co držíte.

Koruna.

Český lev.

Nápis.

A stříbro.

Právě jednoduchý a dlouhodobě podobný vzhled pomáhal tomu, že byla mince dobře rozpoznatelná. Muzeum východních Čech upozorňuje, že pražské groše si po celou dobu své existence zachovávaly základní podobu s korunou na líci a českým lvem na rubu.

Pro obchodníka to byla výhoda.

Pro padělatele naopak docela nepříjemná věc.

Protože čím známější mince byla, tím více lidí vědělo, jak má vypadat.

Dnes je z peněz historie

Je zvláštní, jak se význam některých věcí časem otočí.

Ve středověku byl pražský groš jednoduše peníze.

Něčím jste za něj zaplatili.

Někdo jiný ho přijal.

Možná skončil u obchodníka, možná v truhle, možná v měšci pocestného.

Dnes už za něj samozřejmě v obchodě nic nekoupíme.

Můžeme ho ale držet v ruce jako historickou minci a přemýšlet, kdo ji před stovkami let držel před námi.

A právě proto jsou staré mince tak zajímavé.

Nejde jen o kov.

Stejně jako u starých knih není zajímavý pouze papír, není u staré mince zajímavé pouze stříbro.

Je za ní příběh.

Penězokazectví nebylo jen o falešných mincích

Když se řekne penězokazec, člověk si možná představí někoho, kdo někde v temné dílně vyrábí falešné mince.

A možná to někdy přesně tak vypadalo.

Jenže ve skutečnosti je historie penězokazectví také historií samotných peněz.

Ukazuje nám, které mince byly důležité.

Kterým lidé věřili.

Které měly dostatečnou hodnotu, aby stálo za to je napodobovat.

A také jak moc byla tehdejší společnost závislá na tom, že člověk pozná, co má skutečně v ruce.

Dnes máme pocit, že pravost peněz je samozřejmost.

Ve středověku to samozřejmost zdaleka nebyla.

A tak se můžeme vrátit do Hradce

Představte si tedy Hradec Králové někdy před několika staletími.

Ulice plné lidí.

Obchodníci se zbožím.

Řemeslníci.

Pocestní.

Měšce s mincemi.

A mezi nimi pražské groše, které mohly putovat z ruky do ruky a klidně také několik desítek nebo stovek kilometrů od místa, kde byly vyraženy.

Některé mince se časem ztratily.

Jiné skončily v zemi.

Některé byly schované tak dobře, že je někdo našel až po stovkách let.

A některé možná dál kolovaly mezi lidmi, dokud se jednoduše neopotřebovaly.

V roce 1886 pak někdo v Hradci otevřel sklep v Rokytanské ulici a pod pekařskou pecí objevil více než dva a půl tisíce mincí.

Najednou se kus běžného života středověkého člověka objevil před očima lidí 19. století.

A dnes se na něj můžeme dívat znovu.

Tentokrát už ne jako na peníze.

Ale jako na historii.

Chcete se o nálezu dozvědět víc?

Pokud vás příběh hradeckého nálezu zaujal, máme pro vás ještě jednu zajímavost. Na Knihowebu máme skladem odbornou publikaci Hromadný nález pražských grošů z Hradce Králové od Dagmar Vorlové.

Kniha vyšla v roce 2002 a podrobně se věnuje právě významnému mincovnímu nálezu z Hradce Králové. Takže pokud vás nezajímá jen krátké povídání na blogu, ale chcete se do tématu ponořit trochu víc, tady už se dostanete opravdu k podrobnému zpracování.

Prohlédnout knihu na Knihowebu

Pražský groš byl kdysi obyčejným platidlem. Dnes je z něj malý kousek minulosti, který dokáže vyprávět překvapivě velký příběh.