Tuskulské hovory

Kompletní specifikace

Filosofie byla do nynějška zanedbávána a v latinské literatuře nebylo nic, co by ji vysvětlovalo. Musím tedy objasnit a probudit já, a jestliže jsem byl ve své politické činnosti nějak prospěšný svým spoluobčanům, musím jím být, pokud to půjde, prospěšný i teď, když veřejně činný nejsem.“

Tento záměr, který vyjádřil Marcus Tullius Cicero v úvodu ke svému snad nejznámějšímu a nejpopulárnějšímu filosofickému dílu, Tuskulským hovorům, také plně realizoval. Právem je pokládán za zakladatele římské filosofické prózy.

Tuskulské hovory mají název podle fingovaných rozmluv, které vede žák s učitelem za pětidenního pobytu v Ciceronově vile v Tusculu. Diskutující se zabývají otázkami praktické etiky, kterou propracovala řecká filosofie. Každý den je na programu jedno téma – o pohrdání smrtí, o snášení bolesti, o zmírńování zármutku, o ostatních hnutích mysli, o významu ctnosti pro blažený život.

Děj dialogu Cato Starší a stáří je položen do r. 150 př. n. l. a Cato Starší, tehdy čtyřiaosmdesátiletý, v něm v rozhovoru se Scipionem Mladším a Gaiem Laeliem hájí stáří proti výtkám, jež proti němu bývají vznášeny: že odvádí člověka od činnosti, oslabuje tělo, zbavuje téměř všech rozkoší a nemá daleko k smrti. Tento spis věnoval Cicero svému příteli Titu Pomponiu Attikovi, aby jej i sebe zbavil „břemene stáří, které nás již tíží nebo rozhodně už aspoń přichází“.

Tomuto dlouholetému Ciceronovu příteli je věnován i dialog Laelius o přátelství. Děj je položen do r. 129, několik dní po náhlé smrti Scipiona Mladšího. Gaius Laelius tu vzpomíná se svými zeti Gaiem Fanniem a Quintem Muciem Scaevolou na Scipiona, s nímž jej pojilo příslovečné přátelství, a na jejich prosbu pak hovoří o ceně a podstatě přátelství, o volbě přátel, o tom, jak si přátelství udržet atd. Na konci rozmluvy je pak zdůrazněna základní myšlenka celého spisu:

Přátelství je možné jen při vzájemné náklonnosti lidí dobrých, jeho základem je ctnost.

Rok vydání: 1976

1. souborné vydání